Moje babička na ni zemřela dřív, než jsem se narodila. I moje druhá babička, tu jsem měla alespoň možnost poznat a užívat si jí až do mé dospělosti. Moje teta na ni zemřela, druhá se na ni léčí, třetí se z ní vyléčila.
Přemýšlím, proč jedna z mých tet, která měla mnohem větší šanci na uzdravení, byla za 2 roky pod zemí a druhá, které na ni přišli hodně pozdě, je stále tu a žije. Co je oním ROZHODUJÍCÍM FAKTOREM? Je to strava? Hm, ta co již odešla jedla moc zdravě. A je pryč. Nebo dodržování pitného režimu? Nebo je to snad stav mysli? Ať tak či tak, myslím že ten velký BUBÁK jménem RAKOVINA je vlastně takovým budíčkem. Budíčkem pro nás, lidi, abychom si uvědomili, že ta cesta, po které jdeme, nás dovede do hrobu mnohem rychleji. Myslím, že každý sám ví, kde by měl přitlačit, kdo by měl víc cvičit, přestat se cpát smaženým, kdo by zas měl přestat všechno vidět černě a začít vidět svou sklenici napůl plnou.
V rodině, hlavně v té nejbližší, panuje strach. Chodí tiše okolo nás, aniž by si jí někdo všiml. Často o ní přemýšlím, někdy si v hrůze představuju, co budu dělat, jestli mě tenhle pešek bouchne. A tak ještě dřív, než se něco stane, jsem se rozhodla udělat co možná nejvíc proto, abych byla připravená. Všímám si toho, co jím, co piju, jak myslím, co dělám a kterým směrem se vydám. Pomalu měním kurz a věřím, že do přístavu připluju v pořádku.
Všemu, čeho jsem dosáhla, vděčím své povaze "nevzdávat se jednoduše". Lidé okolo vidí jen výsledky, ale málo kdo si je vědom toho úsilí, co do všeho musím vložit. Někdo se vzdá po prvním neúspěchu, někdo po druhém, jiný vydrží dýl, ale já jdu za svým cílem dokud ho nedosáhnu. Toť vše. To je můj recept, jak dosáhnout úspěchu - prostě NEVZDÁT SE! Nepopírám, že i na mě občas dolehne nějaká ta černá myšlenka, ale za pár hodin, nejvíc za pár dnů je pryč, já se oklepu a dál si valím tu svou kuličku štěstí.