Na stole stojí sklenice, ve kleré je do poloviny voda. Někteří ji vidí napůl plnou, druzí z poloviny prázdnou. Proč to tak je? Naše postoje se odráží v tom, jak vnímáme svět okolo sebe. Fungujeme na bázi naučených programů. Od okamžiku našeho zrodu se na nás "lepí" vše okolo nás. Začíná to pocity matky, když plod roste v děloze a pokračuje po porodu. Říká se, že narozené dítě je čisté jako list papíru. Čisté je, ale některé programy už zapsané má.Při narození máme zapsáno vše, co se odehrávalo v době těhotenství. Pokud bylo těhotenství plné lásky, klidu a pohody, má narozený potomek mnohem větší a stabilnější bázi pro další život. Tím to ale nekončí. Do našich zápisů spadají i programy našich rodičů a jejich rodičů atd...
Každý sám si může vyzkoušet, jak ho dokáže okolí ovlivňovat. Například politická debata. Kdo se při ní cítí spokojeně? Myslím, že nikdo. Je to boj. Jeden proti druhému, oba mají svou pravdu a nechtějí přistoupit na nic jiného. Další příklad - katastrofický film v televizi. Je jedno jaký. Cítíte se při něm spokojeně? Nebo film o lásce, drama, které končí happy endem, kde hlavní protagonisté vytvoří pár, svatba, fanfáry.... Jak se při takovém filmu cítíte? Před lety jsem viděla film Armagedon, kde se příjemno střídalo se strachem. Celkový pocit byl ale spíš negativní.
Už si umíte představit, jak se cítí plod v těle matky? Bezbranný, musí přijímat to, co přichází. Ať už ve formě potravy, nebo na vibrační úrovni.
Naše společnost, která je tak často kritizována, není společností někoho a my ji musíme brát takovou jaká je. Nezapomínejme, že společnost je takovou, jakou ji tvoříme. Někteří lidé aby nemuseli sami nějak aktivně napomáhat, raději sedí v koutě a stěžují si se slovy "co já můžu změnit, já jsem jen obyčejný člověk".
Každý z nás má stejnou moc. I když si to hodně lidí nemyslí. Jsme zvyklí předávat ji někomu jinému. V dětství rodičům a učitelům, v dospělosti partnerovi a politikům. Ale je to jen naše volba. Každý může změnit tento svět. KAŽDÝ!
Změna jednoho člověka vede ke změně těch ostatních. Když dnes půjdu po ulici a udělám dobrý skutek, někomu pomůžu, nestálo mě to žádné peníze, mě to dodalo dobrý pocit a člověk, kterému bylo pomoženo, cítí že by taky měl pomáhat. Pokud se tak rozhodne, pomůže taky. Vše je o volbě. Všichni máme stejnou možnost.
Změnit se toho dá opravdu hodně. Jen je třeba začít. Být příkladem svým dětem, svým blízkým a oplácet chlebem tomu, kdo po vás hodil kamenem. Protože to, jak vypadá společnost, kde po sobě všichni házejí kameny, to už víme. Tu jsme vytvořili. A teď je na nás, abychom to opět změnili.
A teď, na závěr, se dostávám k tomu, proč jsem vlastně tenhle článek začala psát. Proč je pesimismus destruktivní? Člověk, který vidí věci černě, nemá chuť něco měnit. Pesimista si jen stěžuje, otravuje své okolí, kritizuje všechny a všechno a svou nespokojenost dává najevo i při svém pracovním nasazení. Takový pesimistický řidič MHD vám bouchne s chutí dveřma před nosem, při jízdě dupe na brzdu a lidi se mu sypou za zádama jako brambory na návleku. Často vulgárně nadává všem řidičům okolo. Když ho pozdravíte, ani neodpoví a i když to nedělá úmyslně, rozsévá kolem sebe jen špatnou náladu.
A tak je to ve všech profesích, všude pracujeme my, lidé, a když máme špatnou náladu, pracujeme hůř. Bez chuti. Bez nasazení. Proč se snažit, stejně je všecko nahouby....
Jsem nejen optimista, ale i realista. Vím, že občas do pesimismu sklouzne každý. Jde o to, abychom tam byli co nejmíň a abychom žili svůj život uvědomněle. Člověk, který je optimista, vidí světlé zítřky. Má chuť se spolupodílet na vytvoření něčeho lepšího do budoucna. A proč bychom to měli dělat? Protože to, jak se chováme teď, vytváří náš budoucí svět. To, co zasadíme, budeme sklízet. To, co naučíme naše děti, budou pak dál ony učit ty své.
